Chemické názvosloví od nuly

Názvosloví stojí na sedmi stavebních kamenech. Když je máš, zbytek už je jen postup, pořád stejný.

Co mám před sebou? Mapa názvosloví

flowchart TD
  A["Vzorec"] --> B{"Začíná H?"}
  B -->|"ano"| K["Kyselina
HCl, H2SO4"]
  B -->|"ne"| C{"Čím končí?"}
  C -->|"samotným O"| O["Oxid
CO2, Fe2O3"]
  C -->|"F, Cl, Br, I nebo S"| X["Halogenid / sulfid
NaCl, ZnS"]
  C -->|"skupinou OH"| H["Hydroxid
NaOH, Ca(OH)2"]
  C -->|"skupinou s O: SO4, NO3, CO3…"| S["Sůl kyslíkaté kyseliny
CaCO3, CuSO4"]

Výjimky s triviálními názvy, jako voda H₂O nebo amoniak NH₃, se prostě naučíš zpaměti.

Každý prvek má značku: jedno velké písmeno, případně ještě jedno malé. Co je kobalt, ale CO je oxid uhelnatý. Na velikosti písmen opravdu záleží.

Pro názvosloví ti stačí tahle tabulka. Ve třetím sloupci je přídavné jméno, které budeš používat v názvech sloučenin.

Oxidační číslo je takový „náboj na papíře“: kolik elektronů by atom ve sloučenině odevzdal (plus) nebo přijal (mínus). Píše se římskou číslicí nad značku, třeba CIVO₂−II.

Celé názvosloví stojí na jednom triku: součet oxidačních čísel ve sloučenině je vždycky nula. Stačí znát pět pravidel:

1. Prvek sám o sobě (Fe, O₂, Cl₂) má oxidační číslo 0.
2. Kyslík má skoro vždy −II. Výjimka: peroxidy, kde má −I.
3. Vodík má skoro vždy +I. Výjimka: hydridy kovů (NaH), kde má −I.
4. Kovy Li, Na, K mají +I; Mg, Ca, Ba mají +II; hliník +III, zinek +II, stříbro +I.
5. Součet všech oxidačních čísel ve sloučenině je 0, v iontu se rovná jeho náboji.

Kladné oxidační číslo se v názvu schová do koncovky přídavného jména. Oxid uhličitý = uhlík s IV, oxid dusičný = dusík s V. Tahle tabulka je nejdůležitější věc celé lekce.

Kationty, které potkáš pořád

Tohle je univerzální postup, který použiješ u oxidů, chloridů, sulfidů, hydroxidů i solí. Jakmile ho umíš, máš vyhráno.

1. Napiš značky: kladnou část (kov) vlevo, zápornou vpravo.
2. Nad ně napiš oxidační čísla: z koncovky a z pravidel.
3. Překřiž: číslo jednoho prvku napiš jako dolní index ke druhému.
4. Zkrať: jdou-li oba indexy vydělit stejným číslem, vyděl je.
5. Jedničky nepiš.

A obráceně: ze vzorce název

Tady jdeš pozpátku: známá oxidační čísla vynásobíš počtem atomů a neznámé dopočítáš tak, aby součet byl nula. Pak už jen vybereš koncovku.

Oxidy jsou sloučeniny prvku s kyslíkem. Název má dvě slova: oxid + přídavné jméno prvku s koncovkou podle oxidačního čísla.

Úplně stejný postup jako u oxidů, jen místo kyslíku je jiný aniont: fluor, chlor, brom, jod nebo síra.

Hydroxidy obsahují skupinu OH s nábojem −1. Název: hydroxid + přídavné jméno kovu. Postup je pořád ten samý křížový.

Další hydroxidy: KOH hydroxid draselný, Mg(OH)₂ hydroxid hořečnatý, Al(OH)₃ hydroxid hlinitý, Fe(OH)₃ hydroxid železitý.

Kyseliny poznáš podle toho, že vzorec začíná vodíkem. Jsou dvojí: bezkyslíkaté (jen vodík a nekov) a kyslíkaté (vodík, prvek a kyslík).

Bezkyslíkaté: „kyselina … vodíková“

Kyslíkaté: vzorec ve čtyřech krocích

1. Z koncovky urči oxidační číslo prostředního prvku (sírová → VI).
2. Liché číslo → 1 vodík, sudé → 2 vodíky.
3. Kyslíků je (počet vodíků + oxidační číslo) ÷ 2.
4. Zapiš v pořadí vodík – prvek – kyslík.

Sůl vznikne, když v kyselině nahradíš vodíky kovem. Soli bezkyslíkatých kyselin už umíš, jsou to chloridy a sulfidy. Teď soli kyslíkatých kyselin.

1. Z názvu aniontu urči kyselinu a napiš její vzorec (síran → kyselina sírová H₂SO₄).
2. Odtrhni všechny vodíky: zbyde aniont a jeho náboj = počet odtržených vodíků (SO₄²⁻).
3. Z přídavného jména urči kationt a jeho náboj (hlinitý → Al³⁺).
4. Křížové pravidlo: víceatomový aniont dej do závorky.